Pod rouškou tmy-Zdena
Voják spěchal do kasáren z práce. Bylo to přes celě město. Protože byl abstinent, myšlenka na pivo ho nelákala. A kromě toho měl ještě půl hodiny do konce vycházky. Měl rád hudbu a tak zvolnil krok, když uslyšel z kavárny svoji oblíbenou píseň. Najednou uviděl v podloubí osamělou ženu.Takě poslouchala a všiml si, že ho pozorně sleduje. Bylo jí kolem pětatřicítky. Alespoň tak ji odhadl. Když kolem ní procházel, zvolnil krok. Všiml si, že se za ním otočila. Řekl si, že zajde za roh, a tam počká, co se bude dít. Po krátké chvíli přišla. "Čekala jste asi na mne", řekl a položil jí ruku kolem ramen. Ucítil, jak pod jeho dotekem zjihla. Měl se ženami dosud malě zkušenosti, ale vždy jej přitahovaly zralě ženy. Protože měl smysl pro povinnost, domluvil si s ní další schůzku a utíkal, aby stihl být v kasárnách před večerkou. Pár dalších dní byl jako na trní. Nemohl se dočkat, až se sejdou a barvitě si představoval svůj první sexuální zážitek. Konečně přišel kýžený den. Měl celý den volno a tak se těšil na schůzku sní. Když se setkali, měla tašku jako na výlet. Udělali si tedy malý jednodenní výlet po okolí. Povídali si, ukazovala mu místní pamětihodnosti, drželi se kolem pasu a líbali se. Líbilo se mu to a čekal, až přijde jeho první soulož. Konečně se unavila procházkou a mluvením. Zavedla ho na loučku na pokraji města. Byla porostlá asi půl metru vysokou trávou. Žena vybalila tašku, roztáhla deku a začala připravovat vše na piknik. Imponovalo mu její bezprostřední chování. Když se najedli, chvíli odpočívali, začali se líbat a pak přišla konečně jeho chvíle. Konečně přijde o panictví.

Jak jsem se chtěl seznámit.
Po dlouhé, asi desetileté samotě, a životě v celibátu, jsem se na naléhání své kolegyně, která mě, samozřejmě, jak už to ženy mají ve zvyku, chtěla oženit, nebo alespoň seznámit se ženou, jsem se konečně nechal zviklat ve svém přesvědčení, že už se nikdy v životě na ženu ani nepodívám, a souhlasil jsem. Podala mi inzerát do AVÍZA, a pak nezbylo nic jiného,než čekat na odezvu. K mému velkému překvapení mi přišlo 25 dopisů z celé republiky. Protože nemám auto a nejsem boháč, rozhodl jsem se jít cestou "nejmenšího odporu", to znamená - odpovědět ženě z místa svého bydliště. Vyšlo najevo, že pracuje v podniku, kde jsem kdysi pracoval i já, a tak z korespondence vyplývalo, že bychom mohli mít i nějaké společné zájmy. Po delším váhání jsem se rozhodl, že se s ní setkám osobně. Vyhledal jsem si adresu a zazvonil jsem. Otevřela mi žena, z které bylo poznat pouze, že je skutečně ženského pohlaví. Za ní vyběhlo asi pět psů, každý jiná pouliční směs. Oni je snad jedí, pomyslel jsem si a hledal jsem cestičku k ústupu. Bohužel jsem nebyl dost pohotový, abych zmizel beze slova. Řekla mi, že zrovna maluje a že na mne nemá čas. A kam prý chodím na pivo, af na ní počkám v hospodě. Protože na pivo pravidelně nechodím, a chutná mi černé, řekl jsem jméno hospody, kde jsem skutečně párkrát na pivo byl. Tak jsem šel na pivo a na ženu, která mne nijak nezaujala, jsem úpině zapomněl. Když později přišla a přisedla si ke mně, považoval jsem ji za profesionálku a tak jsem se choval velice chladně. Vyprávěla mi, že přišla z kriminálu. Dnes už nevím, zda mi řekla, proč byla zavřená, ale vím, že byla ještě velmi mladá a určitě by chtěla mít děti. Protože já už své děti mám, a další mít nechci, rozhodl jsem se, že s ní žádnou známost nenavážu. Přitažlivá pro mne nebyla. Koupil jsem jí nějaké pivo a pak jsem se jí snažil nějak pozbýt. Přemluvila mne, abych s ní šel do jiné restaurace, tak jsem ji doprovodil, a po vypití dalšího piva a mém nezájmu jsem ji přenechal dvěma samcům, kteří si ji začali všímat. Dnes, když jsem si po letech na to vzpomněl, a uvědomil jsem si souvislosti, se za své chování trochu stydím, ale protože jsem asi schizofrenik, nemohu za to.